Knihy

Syndrom loutky (recenzní kniha)

Nemám ráda knižní zklamání. To asi žádný knihomol. Dokáže mě to pak od čtení odradit třeba i na týden. A ano, pochopili jste správně – jedno takové knižní zklamání vám dneska představím.

Autor – Dina Rubina
Počet stran – 424
Nakladatelství – Omega
Série – /
Rok vydání – 2018

Když osmiletý chlapec Peťa Uksusov sleduje, jak rusovlasá slečna padá z okna (jako loutka!), netuší, že tento zážitek nastartuje dvě největší posedlosti jeho života: loutky a Lizu.
Ještě tentýž večer si autista Peťa začíná hrát s loutkami ostatních dětí a předvádí naprosto unikátní dovednosti a nadpřirozené výkony. V jeho r
ukou panenky a loutky doslova ožívají.
Druhý den si Péťa všimne zrzavé holčičky v kočárku před obchodem s potravinami a uchvácen její krásou (vypadá jako panenka) se rozhodne, že jí unese.
Když se Liza vrátí k otci, Peťa zjistí, že je dcerou ženy, která spáchala sebevraždu. Péťa dlouhé roky nespouští dívku z dohledu, a když Liza začíná studovat vysokou školu, rozhodne se nadobro od otce odejít. Od otce, právníka s pochybnou pověstí a podivnými sexuálními úchylkami…

„Syndrom loutky“ jsem si ke čtení vybrala, protože mě zaujala svou anotací. Čekala jsem strhující příběh dvou mladých lidí, Péti a Lízy. Představovala jsem si zamilovaný román říznutý napětím a nezvyklými zvraty. Ovšem skutečnost pro mě byla až příliš prudká.

Určitě jako první bych vytkla členitost textu. Nevím, jestli to autor takhle napsal, nebo jestli to takhle udělala korekce, ale strašně mi vadilo to neustálé skákání od tématu k tématu v různých časových horizontech. V jednu chvíli čtete vyprávění o malém chlapci, a další odstavec se věnuje současnosti o někom jiném! Byla jsem z toho neuvěřitelně zmatená, musela jsem si některé stránky přečíst znovu, někdy i 3x, abych pochopila podstatu toho textu. Další věc je ta, že tato kniha je na Databázi knih označena štítkem „Horor“. Já teda v textu nenašla absolutně nic hororového. Ano, asi jsem možná tu knihu opravdu jen špatně pochopila, ale u knih označených jako „Román“ nečekáte složitý, skoro až nepochopitelný text.

Ale našla jsem zde i pozitivum. Díky této knize jsem se dozvěděla o nemoci „Syndrom loutky“ nebo taky „Angelmanův syndrom“ který se vyznačuje, že takto „postižený“ (dávám do uvozovek, v danou chvíli mě nenapadlo jinačí slovo) jedinec (většinou se to týká spíše dívek) trpí těžkou retardací, nízkým slovním projevem (někdy prakticky nulovým), nemotorné – až loutkové – pohyby (od toho právě název Syndrom loutky) nebo třeba i bezdůvodnými záchvaty, ať už smíchu, či naopak zuřivosti. Angelmanův syndrom je velice vzácná vrozená vada. V Čechách se pro ni používá spíše výraz „Syndrom šťastného dítěte“ kvůli záchvatům smíchu. Ale myslím si, že to není zrovna šťastný název.

Ale zpátky ke knize. Abych vám aspoň trochu nastínila, o čem kniha vlastně je – je to příběh dvou lidí, Petra a Lízy. Líza má právě Angelmanův syndom. Je to Petrova milá, vystupují spolu a ona předvádí „živou loutku“. Petr je loutkář, už od mala se zajímal o všelijaké loutky, maminka ho dokonce posílala na prázdniny k jinému loutkáři, aby se od něj učil. Kniha popisuje jak minulost, tak přítomnost těchto dvou lidí.

Asi je nutno přiznat, že jsem knihu bohužel nedočetla. Nestává se mi to vždycky, ale docela se mi osvědčila metoda, že pokud mě kniha nechytne ani po prvních 100 – 120 stránkách, odložím ji. Syndromu loutky jsem dala šanci skoro 200 stránek, a stejně mě do děje nevtáhla. Autorka má dost specifický styl psaní, takový neučesaný, hodně chaotický. Vím určitě, že to není autorka pro mě. Ale na druhou stranu – každé zboží má svého kupce. A věřím, že si kniha najde mnoho spokojených čtenářů.

Pokud by vás kniha zajímala, určitě na ní mrkněte zde – Syndrom loutky Knihy Dobrovský. Já děkuji nakladatelství Omega za poskytnutí knihy k recenzi.

Knihomol věčně s hlavou v oblacích, milovník seriálů, cestování a gumových medvídků. Amatérský pisálek, který by chtěl jednou vydat knihu. A hlavně - potrhlý podivín. Vše v jednom dárkovém balení. :)

4 Comments

  • Příjemné překvapení

    Mě se naopak kniha velmi líbila. Nebála bych se ji označit za nejlepší knihu, kterou jsem v roce 2020 četla. Ale samozřejmě, každý jsme jiný.

    • Tery Engli

      Ahoj, děkuji ti za komentář 🙂 Je to dva a půl roku starý článek, je možné že kdybych knihu četla dneska, měla bych na ni jiný názor 🙂 Ale tehdy mě fakt nezaujala. Ale jo, asi si na ni vytvořím v knihovně rezervaci (svůj výtisk už nemám, darovala jsem jej) a zkusím knize dát druhou šanci 🙂

  • Jana

    Jsem momentálně na straně 70. Příběh mě zaujal, ale je pravda, že mě to přeskakování mezi různými časovými rovinami také vadí. Je to zbytečně matoucí, čtenář se najednou ocitne v jiné době, jiném městě, jiné zemi….. Zatím to vypadá, že budu číst dál, protože mě to téma zaujalo, ale je fakt, že kniha je dlouhá a možná si to kolem strany 200 také rozmyslím 🙂

    • Tery Engli

      Děkuji za komentář. Kdyby ty části, kde se hrdina vrací do minulosti, byly nějak označené, možná by to pak nebylo tolik matoucí. =) Mě téma taky zaujalo, proto jsem po knize sáhla, ale byla jsem z ní spíše zklamaná.

Napsat komentář: Tery Engli Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *