Ostatní

Storytime: Vyměnili jsme Prahu za hory!

Zdravím všechny své báječné čtenáře u nového článku!

Tak nějak mě napadlo, že bych vám sem občas mohla dávat i příběhy ze života, protože jednou za čas se nějaký naskytne a byl by hřích se o to nepodělit.

A tím největším příběhem je naše stěhování z Prahy do hor. Kam jsme se přestěhovali? A proč? To byly nejčastější dotazy, když jsem v práci oznámila, že odcházím z Prahy a budu se stěhovat.

Už když jsme s Kubou spolu začali chodit, tak mě bral s sebou na víkend k nim na chalupu, to tu ještě žil jeho dědeček. Strašně sympatický pán plný humoru, se kterým se dalo o všem možný povídat, no prostě byl hrozně fajn. Stejně tak přítelovi rodiče, se kterými tedy ale chvíli trvalo, než jsme si sedli – kdo by chtěl vědět celý můj životní příběh, dejte mi vědět v komentářích.

No, jezdili jsme sem pomalu každý víkend na chalupu, užívali si přírodu a všechno okolo. Mezitím jsme se přestěhovali z Rakovníka do Prahy do prvního vlastního bytu – do té doby jsme žili u přítelových rodičů. V listopadu 2019 jsme byli na víkend tradičně už na chalupě a v nedalekých Vejprtech jsme si řekli svoje ANO na tamní radnici. Původně jsme plánovali stěhování do Německa, protože manžel odtamtud dostal nabídku z jedné herní společnosti, a chtěli jsme tam jít už jako manželé. Jenže nabídka nevyšla a my zůstali v Čechách. V prosinci 2019 jsme vypověděli starý byt, protože v něm bylo strašně moc problémů, a našli si jiný, nedaleko starého bydliště. No a dva měsíce po příchodu do nového bytu přišel covid. Bohužel manželův dědeček zemřel a chalupa v horách zůstala osamocená. Začali jsme ji s rodiči rekonstruovat, aby se to trochu zmodernizovalo a bylo to krásné místo pro rodinné víkendy.

Naše snubní prstýnky na zamrzlém lopuchovém listu

Ale právěže před dovolenou v září 2021 jsme s rodiči seděli shodou okolností tady na chalupě, a manželova maminka pronesla větu: „A nechcete se sem nastěhovat?“ Když to padlo poprvé, tak nám to přišlo jako šílená myšlenka – odstěhovat se z Prahy sem na samotu do hor? Ale šrotovalo nám to v hlavách všem, protože jsme nad tím seděli až do dvou do rána. Nakonec jsme došli k závěru, že si to promyslíme ještě sami doma, a zkusíme zjistit, zda vůbec naši zaměstnavatelé budou nakloněni homeofficům, protože jinak bychom to nemohli zrealizovat.

Tak nějak už se nám zajídal život v přeplněném městě, a rodinná chalupa v horách stála nevyužívaná a osamocená. A když jsme nad tím doma seděli a pořád dokola to rozebírali, skládali vedle sebe pro a proti, zcela jasně nám z toho pořád vycházelo, že to pro nás bude ekonomičtější a výhodnější. A tak jsme se rozhodli, že po návratu z dovolené oznámíme náš záměr přestěhovat se majitelům bytu, ve kterém jsme v tu dobu bydleli. Ti to teda vzali dosti špatně, protože jsme jim to oznámili v půlce září a stěhovat jsme se chtěli už na konci září, čili necelé dva týdny po návratu. Ale po diskuzi s nimi, kdy jsme jim předložili veškeré důvody, to nakonec vzali a podepsali jsme dohodu. Všechno šlo ty dva týdny jako po másle, balili jsme všechny naše věci.

První problém přišel den před stěhováním, v pátek. Zjistili jsme totiž, že nemáme dosti obalového materiálu na stěhování – myslím tašek a krabic. A dost věcí stále zůstávalo nezabalených. Museli jsme tedy toho spoustu dávat do igelitových pytlů. Mě navíc v tu dobu sužovali ženské potíže, takže mě bolelo břicho a záda. Navíc jsme celý týden před stěhováním likvidovali vše z lednice, aby tam nic nezůstalo, a jaksi jsme zapomněli nakoupit, takže v pátek jsme neměli nic k večeři. Řekli jsme si, že to přežijeme, a že si dáme větší oběd v sobotu po stěhování.

Jenže jak jsem měla ty ženské potíže, tak jsem při stěhování docela dost trpěla, až to došlo do fáze, kdy se mi motala hlava jako blázen a myslela jsem, že to se mnou sekne. Tchyně mi vynadala, že si mám sednout, nebo jim tam zkolabuju, a že to odstěhují beze mě. Do toho, když jsme se chystali odjíždět, za námi přišla majitelka bytu, že nemá vytištěný předávací protokol na klíče, a hlavně nemá sepsaný stav vody a elektřiny, a že máme přijet někdy v týdnu (v úterý byl státní svátek myslím, takže abychom přijeli ve středu). Na to jí manžel řekl, že jedeme 150 km od Prahy, a že ve středu už musíme pracovat a bohužel nestihne jet jen na otočku s klíčemi takovou dálku. Majitelka k tomu měla spoustu řečí, ale nakonec šla teda všechny papíry vytisknout, zatímco my jsme stáli venku před domem, vedro bylo jako blázen, a čekali jsme. Absolutně jsem nechápala, proč si ty papíry nevytiskla třeba ten den ráno, potkaly jsme se na chodbě už brzy ráno, kdy přijela dodávka, a viděla, že už nosíme věci. Mohla to mít připravené.

No, další problém přišel, když jsme ty papíry měli podepsat – zjistila jsem, že nemám občanku. Když jsme se vrátili z dovolené, tak jsem si občanku dala do krytu na telefon na letišti, a doma jsem kryt sundala. Patrně jsem jej zabalila do nějakého batohu, který byl v dodávce, která už byla v tu dobu, kdy jsme papíry podepisovaly, dávno za Prahou. Majitelka bytu měla s tím obrovský problém, že řidičský průkaz jí nestačí, že chce občanský. Řekla jsem jí, že ho u sebe bohužel nemám, že patrně zůstal v batohu v dodávce, a neměla jsem po ruce ani pas. Nechtěla nás bez toho pustit, ani to podepsat, tak se s ní manžel chvíli hádal, než teda nakonec ustoupila. Ano, já chápu že je to problém, že jsme nájemní smlouvu podepisovali oba a že tedy oba musíme podepsat i ty protokoly, ale co jiného mám dělat? Zavolat řidiči, který už byl dávno za Prahou, aby se vrátil, pak vyskládat celou dodávku, najít příslušný batoh a najít občanský průkaz? Nevěděla jsem, že to po mě bude vyžadovat. Nakonec to ale nějak dopadlo, a my jsme jeli.

V našem novém domově jsme strávili zhruba 3 hodiny tím, že jsme všechno z dodávky skládali dole do garáže, abychom to pak z garáže mohli jednotlivě třídit. Jak bylo všechno v taškách a igelitových pytlích, tak to nebylo tak těžký. Nejtěžší byly moje tašky s knihami 😀 Taky jsem za to dostala pomalu vynadáno, že těch knih mám moc 😀 No nakonec se nám to zhruba během 3 týdnů podařilo všechno roztřídit, zařadit a sestavit.

Manžel s jeho tatínkem po týdnu od přestěhování postavili skříně do ložnice, abych měla svoji knihovnu a mohla skládat knížky. (Pšt! Po dvou měsících stále nemám knihy poskládané 😀 Ale pšt!), mezitím jsme s tchyní natáhly koberec, na něj postavily obrovský stůl, který je původně pro čtyři lidi, a my jej máme s manželem jen pro dva 😀 Sedíme naproti sobě, takže si můžeme povídat, nebo se můžeme schovat za svými monitory a dělat si to svoje. Ve starém bytě jsme měli stoly vedle sebe, každý svůj, ale tohle nám přijde mnohem lepší – jeden obrovský stůl, a sedět naproti sobě. Na druhé polovině stolu mám svoje kancelářské věci, tiskárnu atd.

Celé stěhování jsme nakonec zvládli, a po dohodě s manželovými rodiči máme vlastně polovinu domu pro sebe. Můžeme využívat i garáž, aby nemusel manžel stát s autem venku. Nyní už žijeme dva měsíce v horách, a považujeme to za nejlepší rozhodnutí v našem životě. Jelikož bydlíme přímo na hranicích s Německem, tak nakupovat jezdíme do Annaberg-Buchholz do Kauflandu, od chalupy to máme zhruba nějakých 20 až 25 minut autem 🙂 S poštou je to trochu komplikovanější, nejbližší je ve Vejprtech a má pouze 2x týdne do 18:00, takže posílat zásilky je trošku komplikovanější 😀 A o Zásilkovně si můžu nechat jenom zdát, je tu akorát Z-BOX 😀

Pokud by vás zajímaly střípky z našeho horského života, mám k tomu nový instagram – @krusnohorska.holka 🙂

Doufám, že se vám dnešní storytime líbil 🙂 Pokud by vás cokoliv zajímalo, určitě se ptejte dole v komentářích 🙂

S láskou vaše

Knihomol věčně s hlavou v oblacích, milovník seriálů, cestování a gumových medvídků. Amatérský pisálek, který by chtěl jednou vydat knihu. A hlavně - potrhlý podivín. Vše v jednom dárkovém balení. :)

2 Comments

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *