Menu Zavřeno

Storytime: minitrip do Itálie!

Zdravím všechny své báječné čtenáře u nového článku!

Jelikož v loňském roce jsme nemohli moc cestovat – covid, stěhování atd, tak jsme si do tohohle roku dali předsevzetí, že budeme letos cestovat více. A to ani ne tak do ciziny, klidně i po České republice. A rovnou v únoru už jsme podnikli první letošní výlet. Jeli jsme teda do zahraničí, jako destinaci jsme si vybrali Bari v Itálii. Ačkoliv jsme si mysleli, že když jedeme mimo sezónu, tak to bude klidná dovča, opak byl pravdou!

Odjížděli jsme v sobotu 19.2. – výlet jsme si koupili k Valentýnu jako společný dárek. Zaplatili jsme si na jednom letištním parkovišti parkování na 4 dny a odvoz na letiště. V dodávce na letiště s námi jeli nějací moraváci. Ačkoliv cesta na letiště trvala nějakých 10 minut, nebyla to zrovna příjemná jízda. Spolujezdci se chovali dosti neurvale, ke všemu měli hromadu připomínek, nejvíc takových těch typických „hele, jsme v Praze, tady je všechno takové větší a honosnější“. Měla jsem co dělat, abych se jim nevysmála, že melou kraviny. Po této nepříjemné jízdě jsme našli náš gate, ze kterého jsme měli odlétat. Dokonce nám jej na poslední chvíli změnili, takže jsme museli docela pospíchat, abychom to na náhradní gate stihli, aby nám letadlo neuletělo. Ale ještě než jsme přišli na to, že nám odletový gate změnili, jsem si skočila do obchodu Manufaktura, protože sem si doma zapomněla krém na ruce a sprcháč. No jo no, balila jsem sice dva dny před odletem, ale nebyla bych to já, abych si něco nezapomněla doma 😀 Kdo by se mnou chtěl cestovat, musí si vždycky připravit na mně pevné nervy. Nejenom, že jsem docela zmatkař, ale taky dost zapomnětlivý člověk 😀 Naštěstí o letenky a takové papíry se postarat dokážu, ale drobnosti jako právě krém na ruce, bez kterého od začátku mého života na horách nedám ani ránu, to jsem schopná zapomenout, no. 🙂

Odlétali jsme z pražského letiště cca v 17:50. Docela nás překvapilo, kolik s námi od Itálie letělo čechů, a několik dosti neurvalých. Nejenže nedodržovali „zasedací řádů jak já tomu říkám, v letadle – prostě kam měli letenku, tam měli sedět, a museli se složitě přesouvat a přesedávat si, ale za tu hodinu si došla na záchod snad půlka letadla. Nemluvě o tom, že při vystupování si už všichni honem honem brali zavazadla a batohy si házely na záda a absolutně ignorovaly ty, co ještě seděly, takže Kubí málem přišel o brýle, když ho jeden dosti neurvalý spolujezdec praštil batohem do hlavy.

Samotný let trval asi hodinu a půl, docela jsme podle pilota měli štěstí, že foukat slabší vítr rovnou nám do zad. Dosednutí v Itálii ale úplně pohodlné nebylo, nevím jestli pilot nezvládl přistání, nebo je to prostě jeho styl, ale docela s námi o ranvej „třískl“ – rozumějte, že přistál docela prudce. Že to nebude hladké přistání zaznamenal Kuba už ve vzduchu, podle něj pilot skoro nebrzdil a na přistání šel ve vyšší rychlosti, než by se mělo (Kuba si dělá pilotní průkaz a má nalétáno hodně hodin, takže tomu rozumí). No, takže když jsme přežili dost nepříjemné přistání, vystoupili jsme z letadla a rovnou jsme pospíchali na vlak, který nás měl odvézt z letiště přímo do centra Bari. Museli jsme trochu pospíchat, protože mezi přistáním a odjezdem vlaku jsme měli nějakých 15 minut, kdy jsme museli vůbec najít výlez z terminálu, najít takovou tu budku, kde prodávají jízdenky na vlak a hlavně najít správné nástupiště. Naštěstí se ukázalo, že nástupiště je tam jenom jedno.

Do apartmá, které jsme si na ty 4 dny pronajali, jsme se dostali někdy v 8 večer. Zanechali jsme své batohy na pokoji a vyrazily ven porozhlédnout se po nějakém obchůdku, abychom si mohli dát něco k jídlu, protože jsme oba byli hladoví. Asi jsme ale dorazili do Bari v čase nějakých oslav nebo něčeho takového, protože venku byly DAVY a DAVY lidí, hlavně mladých puberťáků. Všechny restaurace, kavárny a fastfoody v okolí byli přeplněné. Nakonec jsme ale u nádraží našli malý supermarket Spar (u nás byl dříve znám jako Interspar). Tak jsme si mohli aspoň koupit pití, a něco ke snídani. Na večeři jsme tam ale vůbec nic neobjevili, tak jsme ještě chvíli bloudili v okolí. Nakonec se ním podařilo objevit malou zapadlou kebabárnu, takže jsme si aspoň dali kebab. Ačkoliv vevnitř měli všechny nápisy jak v italštině, tak i v angličtině, ale kuchař patrně anglicky nerozuměl moc dobře, a nakonec nám dal něco jiného, než jsme chtěli – teda Kubí dostal správně kebab s pálivou omáčkou, ale já chtěla s česnekovou a na pokoji jsem zjistila, že mám taky pálivou. Snědla jsem cca půlku a nemohla jsem dál, protože ta omáčka byla snad čertovského původu 😀

Hned druhý den ráno jsme po snídani vyrazili ven. Venku svítilo nádherně sluníčko, bylo teplo (chytili jsme fakt krásné počasí na celý výlet, bylo cca kolem 20°C), takže jsme vyrazili jen v mikinách ven. Došli jsme do přístavu, ve kterém kotví takové ty velké parníky, na kterých se můžete plavit třeba i několik týdnů. Prošli jsme si zapadlými uličkami, tak typickými pro Itálii, nachodili jsme toho hodně. Bohužel ale to byl nebyla já, abych neměla nějaký problém – kolem druhé hodiny, když jsme začali mít už hlad, jsme se zastavili v parku. Cítila jsem, že mě trochu dře bota, tak jsem si ji vyzula. No a samozřejmě, kotník celý od krve. Protože sem blbec a pro vyšší boty jsem si vzala jen kotníkové ponožky, takže mi ta látka v botě rozedřela kotník. Zničila sem si boty i ponožky. Typická já.

Dokulhala jsem na pokoj, zatímco Kubí šel sehnat něco k jídlu a musel i chudák na nádraží, kde měli u lékárny automat s náplastmi. Docela nás to zaujalo – takové ty typické věci, jako náplasti, kratší obvazy, nebo třeba i kondomy a lubrikanty se dají koupit z automatu a nemusíte dovnitř do lékárny. Takže mi Kubí společně s obědem donesl dvě krabičky náplastí. S těmi jsem celý výlet přežila, ale po příjezdu domů jsem se zařekla, že si koupím pořádné a vyšší boty a hlavně pevnější ponožky.

Po obědě jsme relaxovali na pokoji, já s oteklými nohami zabalenými do mokrého ručníku, dokonce se mi podařilo na chvíli zdřímnout. Večer jsem si oblepila nohy náplastmi a šli jsme ještě aspoň na pár minutek ven.

Třetí den výletu už byla chůze o trochu méně bolestivější, než odpoledne předešlého dne, tak jsme vyrazili pro změnu k moři a do centra. Kubí se ukázal jako skutečný džentlmen, za což ho strašně miluju – celou dobu šel pomalinku a chvílemi zjišťoval, jestli to ujdu nebo ne, ptal se mě jak mi je a schválně našel na mobilu trasu po pěší zóně podél moře, protože podle google fotek tam bylo hodně laviček, tak abych si mohla kdykoliv sednout a nechat nohy trochu odpočinout. Naštěstí ty puchýře nezlobily až tolik, takže se to dalo vydržet. Cestou zpět jsme se zastavili v místním zverimexu, protože jsem chtěla přivézt něco Smokeymu, ale pro králíčky tam toho moc neměli, a vše jenom v italštině, ani anglické popisky neměli, takže jsme si ani nepřečetli složení. A ne, vytáhnout překladač nás v tu chvíli fakt nenapadlo, to až po příjezdu domů 😀

Vyzkoušeli jsme místní Burger King a nějaký jejich spešl burger – nebyl vůbec špatný, ale asi bych si ho znovu nedala. Měl být se slaninou, tu jsem tam vůbec neměla, a maso chutnalo trochu divně. Odpoledne jsme courali jenom kolem apartmánu, našli jsme i obchod s hrami na PC a konzole – koukala jsem tam na hry a příslušenství pro Nintendo Switch, ale nic co by neměli i u nás jsem nenašla, a navíc mi přišlo že to mají o dost dražší, ale možná jsem si jen špatně přepočítala eura na koruny. Večer jsme si pak na pokoji pouštěli na youtube videa, já koukala na Netflixu na Cizinku, dali jsme si čerstvé jahody (víte, že sezóna jahod začíná na jihu Itálie už v únoru? Samotné nás to překvapilo, když jsme v obchodě narazily na čerstvé jahody, byly úžasně slaďoučké a dovezené z jihu Itálie), mezi tím jsme si zabalili zase na odjezd domů, a šli chrnět.

Čtvrtý den ráno, den našeho odjezdu, jsme museli vstávat brzy, protože jsme odlétali už v 11 hodin, a museli jsme se včas dostat na letiště. Trochu jsme se ztratili na nádraží, protože jsme si spletli vchod a vlezli jsme do jiné budovy, ale naštěstí jsme našli ten správný vlak, nasedli a frčeli na letiště. Na letišti jsme klasicky prošli kontrolou, nic významného, a šli na gate. Posnídali jsme na letišti (teda Kubí posnídal, já si dvakrát kousla a nechala to být – šlo o nějakou bagetu se šunkou, ale asi to byla parmská šunka nebo něco takového, protože to bylo brutálně slaný a suchý 😀 ) a nastoupili do letadla. Cesta zpět do Česka už byla klidnější, lidi okolo nás seděli tam, kde měli, a po přistání se nehrnuli moc ven.

Na závěr pár foteček:

Tenhle typ kratších výletů se nám fakt zalíbil, takže už plánujeme, kam vyrazíme příště 🙂

Doufám, že se vám dnešní storytime report z Itálie líbil, a že se tu zastavíte zase u nějakého dalšího!

S láskou vaše

Posted in Ostatní

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.