Rozhovory

Pavel Bareš, autor Projektu Kronos!

Vítám vás u prvního rozhovoru s českým autorem, Pavlem Barešem. Pavel napsal u nás velmi známý a velmi opěvovaný Projekt Kronos, sci-fárnu, která čtenáře nenechá spát, jíst, nic. Recenze na něj bude později 🙂 

Pavel Bareš (nar. 1994) žije dostatečně blízko Praze, aby se mohl považovat za Pražáka, ale zároveň dostatečně daleko, aby po něm v příměstských autobusech chtěli kupon na první pásmo. Ve dne je studentem FSV UK, v noci frontmanem rockové kapely J!Scream, zapáleným hráčem videoher a čtenářem komiksů, cestovatelem, jachtařem, oddaným hnědokabátníkem a zlomyslným Pánem jeskyní. Zpívá, protože některých slov je škoda bez melodie, a píše, protože i kdyby snad někdy chtěl přestat, stejně by nemohl. Projekt Kronos je jeho literárním debutem. (medajlonek zapůjčen z portálu nakladatelství HOST, fotografie poskytnuta od Pavla.)

1) Já: Na to, že je Projekt Kronos tvojí prvotinou, sklízí velmi kladné recenze. Jaké to v tobě zanechává pocity?

Pavel:  „Radost, samozřejmě. Hezký recenze se krásně čtou a vysokýma prodejema se krásně chlubí, ale nejvíc se vždycky stejně tetelím u komunitních příspěvků na instáči, databázi knih a podobných webech. Číst (nebo třeba i na vlastní uši slyšet), jak si čtenář knížku užil, jak ho bavila, napnula, vyděsila nebo rozplakala, jak byl smutný, že už musela skončit, a jak se těší na pokračování… To je nejbožštější pocit ze všech.“

2) Já: Jak se stavíš ke kritice? Zahlodá to v tobě, něco si z ní vezmeš, nebo se dokážeš do krve hádat, že to musí být tak, jak jsi to napsal ty?

Pavel: Můj redaktor vždycky říká, že autoři by se k recenzím vyjadřovat neměli. Já se tou radou řídím, i když má člověk samozřejmě kolikrát chuť vysvětlovat, proč to a tamto napsal takhle a co by se stalo, kdyby támhleto bylo jinak… Taky se mnou občas lomcují chutě se pustit do debat o tom, jestli je Projekt Kronos YA a proč píšu dialogy tak, jak je píšu. Ale myslím, že ve finále má můj redaktor pravdu. Autor by se měl z recenze buď radovat, nebo poučit – ale v obou případech mlčet. A knížka, kterou je třeba obhajovat mimo její základní text, nestojí za obhajování. Samozřejmě to člověku pije krev, když narazí na nekvalitní nebo přímo zlomyslnou recenzi (i takové mám), ale naivně věřím, že čtenář dokáže odhalit, kdy recenzent vypíchnul skutečné slabiny a kdy si potřeboval jen vylít zlost.

3) Já: Nechal jsi se při tvorbě Attiona City inspirovat nějakým reálným městem, nebo je to čistě fiktivní věc?

Pavel: Úplně-naprosto-všechny fiktivní elementy v Projektu Kronos mají nějaký reálný předobraz (proč si ty příšernosti vymýšlet, když se stačí dívat kolem sebe, že ano). V případě Attiona City to úplně původně bylo Sao Paulo, které trpí podobně ostrým předělem mezi chudobou a bohatstvím. Prvotním předobrazem pro Downton tedy byly jeho favely, jen jsem je prostě z periferie města přesunul ‚dospodu‘. Paradoxně až zpětně jsem se dozvěděl o Kowloon Walled City, což byla čtvrť v Hong Kongu existující mezi 50. a 90. lety 20. století. Na ploše asi tří fotbalovejch hřišť v ní žilo 50 000 lidí. To byl opravdu reálnej Downtown, černý místo, kde zákon určovaly zločinecké triády a lidský život neměl prakticky žádnou cenu. Doporučuju vygooglit, je to fakt něco šílenýho.

4) Já: Proč sis pro Projekt Kronos vybral zrovna žánr sci-fi?

Pavel: „Nemyslím, že je moudré si žánr ‚vybírat‘. A řekl bych, že to platí o příbězích celkově, prostě píšete to, co psát chcete / potřebujete / musíte a teprve potom přemýšlíte, jak tomu říkat. Nerozhodl jsem se, že chci psát sci-fi, dopředu – kolem a kolem ani nemám rád udělování těchhle žánrových nálepek. Prostě jsem psal příběh, který jsem chtěl psát, o hrdinech, které jsem chtěl poznat, a ono už samo vyplynulo, co za příběh by to mělo být.

Projektu Kronos se v redakci říká ‚žánrovka‘, protože kdybychom chtěli udělat kompletní výčet jeho žánrů, musela by to nejspíš být „Superhrdinsko-dystopická akční urban sci-fi/fantasy s příměsí špionážního thrilleru a postapa“. To se vám na reklamu nevejde. Městská sci-fi se lidem prodá líp. Ale i tak, spousta čtenářů se ráda nechá slyšet, že podle nich to žádná scifi není, že je to jasná fantasy nebo cokoli jiného. Já nad tím jenom krčím rameny. Chápu, že žánry pomáhají čtenářům v orientaci a při rozhodování se u regálů, ale pro spisovatele, kteří chtějí udělat něco, co tu ještě nebylo, jsou to jen překážející mantinely. Upřímně mi pramálo záleží, jak tomu lidi budou říkat. Mně jde o ten příběh.“

5) Já: Píšeš či tvoříš raději v klidu domova či kavárny, nebo se necháváš inspirovat ve víru velkoměsta na rušnějších místech?

Pavel: Dneska (pátek 2.3.) sem poprvý napsal kus kapitoly v nočním vlaku, jinak ale píšu prakticky jenom doma, na svém počítači, u svého stolu. Draftuju ale absolutně kdekoli. Mám pár oblíbených podniků, do kterých chodím s poznámkovým blokem vymýšlet osnovy dalších kapitol, ale to je spíš pro tu zábavu, než že by mi to v nich šlo nějak líp. Poslední velký zvrat mě třeba napadl při čekání na tramvaj a ten předtím asi v posteli před usnutím. Spousta jich nejspíš přišla při jízdě nočkou, ale spousta jich určitě přišla i prostě sama od sebe.“

6) Já: V kolika letech jsi začal psát a co tě k tomu přivedlo?

Pavel: Co si dokážu vzpomenout, psal jsem vždycky. Mamka říká, že prý jsem ji poprvé řekl, že budu spisovatel, ještě předtím, než jsem uměl psát. To mi zní jako já.

7) Já: Předpokládám, že rád čteš. Jaký žánr máš nejraději a jakou knihu bys rád doporučil ostatním?

Pavel: To je samozřejmý předpoklad. Ale já nečtu prakticky vůbec. A už se za to učím i nestydět. Jako malý jsem četl v jednom kuse, ale kolem puberty mě to pustilo. Od té doby čerpám inspiraci ze seriálů, komiksů a počítačových her. Občas slýchávám, že to nejde, že autor přeci musí číst, aby mohl psát. A rozhodně to neškodí, o tom žádná. Ale jiná média mohou být zrovna tak plná inspirace, jako knížky – a kolikrát možná i poslouží lépe.

8) Já: Máš oblíbeného autora, něco jako spisovatelský vzor?

Pavel: Pavel Renčín. Jeho městské války byly jednou z posledních žánrovek, které jsem četl. A nebýt jeho, kdoví, jestli bych si uvědomil, že urban žánr je přesně můj šálek kafe

9) Já: Máš nějaké koníčky kromě psaní? Například seriály, sport a tak?

Pavel: Zpívám v kapele. Bingewatchuju seriály. Čtu komiksy. Hraju videohry. Hraju vyprávěcí RPGéčka. A plachtím. Jinak nic moc.

10) Já: Poslední otázka – Co bys rád vzkázal čtenářům a vlastně všem, kteří tvou knihu nečetli? Čím bys je na ni chtěl nalákat?

Pavel: To bych se musel chlubit a to já dělám nerad. Takže to vezměme fakticky. Nakladatelství Host je jedno z nejlepších v celé republice. A rozhodlo se vložit důvěru do 560 stránek dlouhé prvotiny úplně neznámého klučiny a tlačit ji coby jednu z vlajkových lodí svojí rozrůstající se nabídky žánrové literatury. I tu obálku svěřili na zakázku jednomu z nejtalentovanějších českých kreslířů. A když vám takhle věří někdo jako Host, tak na vás něco být asi prostě musí.

Chtěla bych Pavlovi poděkovat, že s rozhovorem souhlasil a hlavně za jeho odpovědi 🙂 Doufám, že se Vám rozhovor líbil, a nebojte, není poslední! Navíc pro vás s Pavlem něco chystáme! 🙂 

Knihomol věčně s hlavou v oblacích, milovník seriálů, cestování a gumových medvídků. Amatérský pisálek, který by chtěl jednou vydat knihu. A hlavně - potrhlý podivín. Vše v jednom dárkovém balení. :)

2 Comments

Napsat komentář: StoryHuntress Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *