Povídky

Změť pocitů

Zdravím všechny své báječné čtenáře u nového článku! 

Než se pustíte do čtení textu pod čarou, přečtěte si prosím toto.

Tento „krátký text“ či „povídku“ (kterou ale nenazývám povídkou, ale jen textem k zamyšlení) jsem kdysi publikovala na svém blogu, ještě když sem jej měla na blogspotu. Možná ji mnozí z vás už četli, pokud mě sledují delší dobu. Pro ty, kteří ji ještě nečetli – nejedná se o vymyšlenou povídku, ale pouze o skutečnost z mých studijních let. Spodní „povídku“ nebo spíše čistě jen text jsem napsala zhruba ve druháku na střední. Psán byl text podle pravdy, takže vše, co je v textu obsaženo, se skutečně stalo. Je to cca sedm let starý text, který ale chci mít publikovaný.

Naprostá bezmoc. To byl ten pocit, který se mě právě teď zmocnil. Musím pryč. Aspoň na pár minut odejít z téhle podkrovní místnosti plné lidí. Mám pocit, jakoby mi měla prasknout hlava. Tolik lidí. Musím prostě pryč. Motá se mi hlava. Neslyším, co učitel říká, a je mi to jedno. Stejně ho neposlouchám. Ruce se mi klepou. Pouští se do mě chlad. Naskočí mi husí kůže. Přitáhnu si mikinu víc k tělu, a snažím se zastavit třas. Lehce a nenápadně zavrtím hlavou, abych zahnala to motání. Nic.

Povedlo se. Pustil mě ven. Courala jsem se dlouhými chodbami, až jsem došla do prvního patra a zašla do umýváren. Nikde nikdo. Samota. To bylo to, co jsem teď potřebovala. Urovnat si myšlenky. Sedla jsem si na studenou podlahu. Zmocňovalo se mě několik pocitů najednou. Bolest, vztek, zklamání… Nikdy jsem nic takového necítila. Je mi hrozně. Nemohu pořádně dýchat. Natáhla jsem nohy a trochu sjela dolů, aby se mi uvolnily plíce, a já se mohla pořádně nadechnout. Nešlo to. Topila jsem se ve změti pocitů, hrdlo se mi stahovalo čím dál víc, z očí se řinuly vodopády slaných zrádných slz…

Sáhla jsem do náprsní kapsy mikiny… a vyndala tu malou ostrou věcičku. Mojí jedinou kamarádku. Opatrně jsem ji vyjmula z papírového obalu, a chvíli si v ní prohlížela odraz světla. Takováhle malá věcička mi dokáže vylepšit náladu? Ulevit od bolesti? Přes slzy jsem skoro nic neviděla…

Četla jsem mnoho článků o sebepoškozování. Spousta holek, která se řezala, říkaly, že ten pocit je ulehčující. Stačilo by jen malé říznutí…

Udělala jsem to. Jeden jemný tah s drobným tlakem… pozorovala jsem tu malinkou trošičku krve, jak se drala ven… Schovala jsem žiletku zpátky do obalu a následně do kapsy… Vstala jsem, přešla k umyvadlu, ránu si omyla vodou, papírovou utěrkou osušila…stáhla rukávy u mikiny… otřela oči, opláchla obličej a vracela se zpátky do té místnosti, kde bylo mnoho tváří, ale žádná mi nedokázala pomoct…

Ráda si přečtu vaše názory či vyjádření v komentářích 🙂 Děkuji, že jste dočetli až sem a doufám, že se uvidíme u nějakého dalšího – snad veselejšího – článku.

Knihomol věčně s hlavou v oblacích, milovník seriálů, cestování a gumových medvídků. Amatérský pisálek, který by chtěl jednou vydat knihu. A hlavně - potrhlý podivín. Vše v jednom dárkovém balení. :)

6 Comments

  • Katka - knihy pod lupou

    Je to už několik let zpět, ale úplně to chápu. Sama jsem si prošla něčím podobným a upřímně pro někoho, kdo to nezažil, asi nedokáže pochopit. Já to tehdy brala jako jedinou možnou úlevu… Nešlo brečet nešlo nic. Je těžké o tom mluvit, ale je to součástí našeho života mě to posunulo 🙂

    • Tery Engli

      Ahoj Katko, děkuji za komentář. Měly jsme to stejně 🙂 Je těžké o tom v tu dobu mluvit, ale jak říkáš, je to součástí našeho života 🙂 A taktéž musím říct, že mě to posunulo, minimálně mě to naučilo o problémech více mluvit 🙂 Od té doby, co mám svého přítele – teď už tedy manžela, tak se nebojím o svých problémech mluvit 🙂

  • Martin

    K tomuhle se hrozně těžko něco píše. Nikdy jsem naštěstí neměl potřebu něco takového dělat. Chápu, že to přinese nějakou dočasnou úlevu od problému, ale patrně se to pak opakuje znovu a znovu. Nevím co někoho dožene si ubližovat. Proč člověk, který si ubližuje nepřijde za někým komu důvěřuje a nesvěří se s tím co ho trápí.

    • Tery Engli

      Ahoj Martine, děkuji za komentář. Ono je to hrozně těžké, v tu dobu co se to děje. A člověk nechce s tím obtěžovat jiné lidi, nebo aspoň tak jsem to v tu dobu měla já. Ale teď už je vše v pořádku 🙂

Napsat komentář: Tery Engli Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *