Lituji, čekají mě

Konečně mám den volna, a tak dodělávám resty z loňského roku. A bůh je mi svědkem, že těch restů jsou mraky! Snažím se dohnat, co se dá. Jedním z těch obávaných restů je i kniha Lituji, čekají mě. Ne, ne, ne a ještě jednou ne! Už nikdy více.

Autor – Agnes Martin-Lugand
Počet stran – 382
Nakladatelství – Motto
Série – /
Rok vydání – 2017

Yaël je ambiciózní žena, vynikající tlumočnice, která žije jen svou prací. Ve svých třiceti pěti letech pracuje pro mezinárodní firmu a téměř nemá čas na přátele. Je ctižádostivá, výkonná, slepá ke všemu, co s její prací nesouvisí.

Pak ale zničehonic potká svého bývalého přítele Marka, který před deseti lety bez vysvětlení zmizel. Teď, když se znovu shledali, jedou i s dalšími kamarády ze staré party na dovolenou na jih Francie a Yaël si znovu nachází cestu ke svému zapomenutému bezstarostnému já. Zároveň si uvědomuje, že její city k Markovi nejsou jen kamarádské … To ji staví před nelehký úkol – najít rovnováhu mezi láskou a kariérou. Jak obstát v náročné práci, a zároveň věnovat dostatek času svému novému vztahu, aby Marka znovu neztratila?

Anotace slibuje klasický ženský román z francouzského prostředí. Ovšem tato kniha pro mne byla velkým zklamáním. Od začátku jsem se absolutně nemohla ztotožnit s hlavní hrdinkou, která se chovala jako naprostá blbka. Pardon, že to takhle říkám, ale žena, která skoro nejí, skoro nespí, odstrkává své přátele a žije jen prací, pro mě není normální. Zastávám názor, že člověk by měl mít taky nějaký život a ne jen práce, práce, práce. 

Styl vyprávění byl dobrý, to nepopírám. Od autorky jsem četla dílo „Šťastní lidé čtou a pijou kávu“, která mě bohužel také zklamala. Čekala jsem, že se příběh bude týkat kávy a knih (nakonec se z toho vyklubalo to, že hlavní hrdinka vlastnila kavárnu, ale o tu vůbec nešlo), ale nakonec to bylo jen zklamání. Nemám ráda, když jsem z knihy zklamaná, protože si pak připadám, že jsem jen nepochopila podstatu knihy. Ale i když jí pak listuji znova a znova, pocit se nemění. A tak tomu bohužel bylo právě u knihy „Lituji, čekají mě“. 

Hlavní hrdinka se v knize jeví (aspoň pro mě) jako totální blbka, kariéristka a mrcha. Možná je takové nařčení až moc drsné, ale ten kdo četl knihu, mi dá jistě za pravdu. Ona se tu chová naprosto pitomě. Odjakživa jsem neměla ráda kariéristy, kteří jdou za úspěchem „i přes mrtvoly“. Yaël je ambiciózní žena, která žije svou prací. Podle mého to hodně přehání. Na schůzkách se sestrou pořád kontroluje telefon, odchází už po pár minutách, nedokáže se bavit s přáteli. Dokonce v knize má myšlenky, že nedokáže pochopit, jak mohou odejít ženy na mateřskou a nejít za prací! 

Do cesty jí ovšem vstoupí muž a zamíchá totálně jejím životem. Díky němu přestane tolik kontrolovat telefon a nervovat se. Ovšem, měla jsem chuť Yaël zabít, protože takovou krásnou životní možnost dostala a ona ji zazdila! Skoro pohřbila lásku, která se jí nabízela na stříbrném podnose! 

Kniha končí zvláštně. Pro některé dobře. Ovšem pro mě to bylo zklamání roku 2017. Nejhorší kniha, jakou jsem loni četla. A doufám, že se s touto autorkou už nikdy nesetkám, protože mám strach z dalšího zklamání. I dvě už jsou příliš. 

Kniha ode mě dostává pouhých 2/5 a ty body jsou jen za krásnou obálku. Jinak příběh je tragický brak.